Orlické hory, moje nová cestovatelská láska

Musím se bez mučení přiznat, že ještě donedávna jsem pomalu ani nevěděla, kde bych Orlické hory na mapě hledala. (No jo, člověk se celý život učí.) Změnilo se to teď v červenci, kdy jsem strávila tři super dny v Ústí nad Orlicí.

Všechno to začalo poněkud nevinně, kdy se mě má nejlepší kamarádka jen tak mezi řečí zeptala, jestli jsem někdy byla v Orlických horách. Že Orlické hory viděla na Slevotéce zajímavou nabídku a jestli bych s ní nejela na menší dámskou jízdu, protože potřebuje vypnout a odpočinout si od svého milého, se kterým poslední dobou není k vydržení. Přemlouvat mě opravdu dvakrát nemusela. :-)

100 km od Brna mě přivítal ráj na zemi

Do Penzionu Lanšperk, což bylo naše útočiště pro spontánní mini dovolenou, je to z Brna nějakých 100 km. Když si odmyslím páteční odpolední provoz, uběhla cesta rychle a v pohodě. Jakmile jsem vystoupila z auta, byla jsem doslova u vytržení z krásně voňavého a čerstvého vzduchu. Podhůří plné lesů dokáže zázraky. Oproti udušenému Štatlu nebo klimatizaci v kanceláři úžasná změna! Když jsem navíc zjistila, že v restauraci připravují mou nejoblíbenější kávu a ještě si ji mohu vychutnat na příjemné terásce, byla jsem v sedmém nebi.

Lanšperk

Pokoj vypadal slibně. Příjemný, moderně zařízený a na první pohled pečlivě uklizený. Tři lůžka, televize a v koupelně vana. Dokonce tam byl i DVD přehrávač. Škoda, že jsme se nepodívaly předem, to bychom si určitě vzaly minimálně oba díly Bridget Jones!

Když jsme se trochu zabydlely, vyrazily jsme na menší obhlídku okolí. Cedule nás navedly ke zřícenině Lanšperk. Až přímo k ní se nám v tu chvíli šlapat nechtělo, tak jsme se vrátily do penzionu. Navečeřely jsme se (dlouho jsem nejedla tak dobrý vepřový řízek!) a pak chvilku poseděly u venkovního baru. Na pokoji nás ještě čekala láhev vína, kterou jsme obdržely k pobytu. Na tu už ale síly nezbyly.

Velká Deštná otestovala kondici

Druhý den ráno jsme se nastartovaly vydatnou snídaní (švédské stoly se vším možným, to bylo něco pro mě) a celé natěšené jsme autem vyrazily směr Bedřichovka, odkud jsme následně měly absolvovat túru na Velkou Deštnou (1 115 m n. m.), nejvyšší horu Orlických hor. Čekal nás zhruba 11km výšlap. A to  opravdu pořádný! I když moje plíce (a s nimi i důstojnost) zůstaly někde na půli cesty, stálo to za to. Výhledy do pohádkové krajiny dají zapomenout na kdejaký unavený, nebo úplně chybějící, sval.

Večer jsem si po večeři za odměnu napustila vanu, kde jsem rozjímala tak moc, že kdyby na mě kamarádka nezaťukala, pár těch andělíčků bych spolykala. :-) Pak už jsme jen klábosily nad lahví vína, vzpomínaly na staré nedávné středoškolské časy a užívaly si klidu a ticha.

Výhled do pohádkové krajiny

Menší památkový maraton na závěr

V den odjezdu jsme měly v plánu dokončit procházku k rozpadlému Lanšperku a zajet si ještě na nějaký hrad nebo zámek, kterých je v oblasti požehnaně. Nakonec jsme zvládly dva, a to Potštejn a Litice, které jsou od sebe nedaleko. A když už jsme v tom byly, tak jsme cestou domů do Brna ještě odbočily na Pernštejn, který mě osobně opravdu nadchnul.

Moje první seznámení s Orlickými horami bylo sice krátké, ale rozhodně se zapsaly na seznam „Tam se brzy vrátím“, protože nabízí tolik zajímavých, že ty tři dny považuji jen za takový malý předkrm. Už teď se nemůžu dočkat dalšího chodu. :-)

Jana

Jana je cestovatelka každým coulem. Kdyby mohla, objevuje tuzemské i zahraniční krásy dennodenně. Miluje především hory a moře, nepohrdne ale ani výletem za zajímavými kulturními památkami.
Pokud tě článek zaujal, sdílej.